Albánské ozbrojené síly a partyzáni za druhé světové války

V Albánii začala druhá světová válka invazí Itálie v dubnu 1939. Fašistická Itálie vytvořila z Albánie svůj protektorát. Odpor byl většinou veden komunistickými skupinami proti Italům (do roku 1943) a poté Němcům. Komunistické skupiny se spojily na počátku roku 1942, což nakonec vedlo k osvobození země v roce 1944. Po italské invazi bylo v zemi 100.000 italských vojáků a 11.000 italských kolonistů, kteří chtěli začlenit Albánii do Italské říše. Původně měla Albánská fašistická strana podporu obyvatel, zejména díky připojení Kosova a dalších Albánci obývaných území k Albánii po obsazení Jugoslávie a Řecka státy Ody na jaře 1941. ​Benito Mussolini přijal v květnu 1941 skupinu albánských fašistů, kteří chtěli vytvořit Velkou Albánii, dlouho chtěnou tiranskými nacionalisty. 22.6.1941 zahájilo Německo operaci Barbarossa a 28.6. vyhlásila Albánie válku SSSR. V říjnu 1941 ustavila malá skupina albánských komunistů Albánskou komunistickou stranu v Tiraně se 130 členy po vedením Envera Hoxhi. V roce 1942 zvýšili vůdci svoji popularitu provoláním k mládeži, požadujícím boj za osvobození země od Italů. V září 1942 zorganizovala strana Albánskou národní protifašistickou frontu ze všech skupin odporu, včetně několika antikomunistických. Vytvořily Národní osvobozeneckou armádu. Německo obsadilo Albánii v září 1943, vysadilo výsadkáře v Tiraně předtím, než město mohli obsadit partyzáni a vytlačili je do kopců a na jih. Berlín současně vyhlásil samostatnost neutrální Albánie a organizoval albánskou vládu, policii a armádu. Mnoho jednotek a velitelů Balli Kombëtar kolaborovalo. Partyzáni nakonec osvobodili Albánii od německé okupace 29.11.1944. Albánští partyzáni také pomohli osvobodit Kosovo a část Jugoslávie.

Albánské ozbrojené síly

Albánské ozbrojené síly byly zformovány po vyhlášení nezávislosti Albánie v roce 1912. 4.12.1912 zformovali albánský premiér Ismail Qemali a jeho vláda Albánskou národní armádu. Prvním velitelem byl podplukovník Ali Shefqet Shkupi. V roce 1923 měla armáda 10.691 mužů, včetně vojenské policie. Albánie neměla námořnictvo. V roce 1927 měla albánská armáda 8.000 mužů. Byla organizována do tří skupin, se základnami v Tiraně, Shkodëru a Beratu. Každá skupina měla tři prapory po 500 mužích. V Tiraně byl organizován strážní prapor s 350 muži. V záloze byly čtyři pohraniční prapory, tanky a obrněná auta. V Tiraně byly kadetní škola, kulometná škola a dělostřelecká škola. Italský vliv byl významný, každé skupině byl přidělen italský plukovník a italský důstojník byl přidělen každému praporu, baterii, zdravotní, veterinární a transportní jednotce.

Královská albánská armáda

Královská albánská armáda byla armáda krále Zogu od roku 1928 do roku 1939. Velitelem armády byl generál Xhemal Aranitasi, náčelníkem štábu generál Gustav von Myrdacz. Armáda byla financována zejména Italy. 7.4.1939 vtrhly italské jednotky do země a po šesti dnech tvrdého odporu porazily albánskou armádu.

Albánské letectvo

V roce 1914 objednala albánská vláda tři stroje Lohner B z Rakousko-Uherska, aby zformovala své letectvo. Po vypuknutí první světové války však byla objednávka zrušena. Albánie neměla zdroje pro založení letectva ve 20. letech. Po ustavení království v roce 1928 přikázal král Zogu zformování Královského albánského leteckého sboru. V letech 1931, 1934 a 1937 zabránily občanské nepokoje ve vytvoření letectva. V roce 1939 měla Albánie ve službě dva stroje Albatros-Fokker L.45, určené pro poštovní službu. 

Albánské námořnictvo

Historie albánského námořnictva se datuje do roku 1925. Dřívější pokusy o vytvoření námořnictva od roku 1912 selhaly kvůli zahájení první světové války. V tomto období měla Albánie několik námořních člunů. Albánský král Zogu reformoval v roce 1928 námořní síly do Královského albánského námořnictva, které mělo 158 mužů, 2 dělové čluny (ex-německé minonosky typu FM) Shqipnja (ex-FM 16) a Skanderbeg (ex-FM 23) a 4 italské MAS čluny Tirana, Saranda, Durres a Shengjin. Po italské invazi byla většina lodí zničena v přístavech.

Albánská hraniční stráž

Královská hraniční stráž byla zodpovědná za ochranu albánských hranic a byla vytvořená 25.2.1929. 7.4.1939 měla následující složení (pět praporů):

Hraniční prapor Korçë (kapitán Rexhep Radomira)

Hraniční prapor Delvine (kapitán Haxhi Gilagoli)

Hraniční prapor Durrës (kapitán Shaban Tirana)

Hraniční prapor Shkodër (kapitán Hamdi Jusufi)

Výcvikový prapor Korçë (plukovník Preng Pervizi)

Hraniční stráž měla 91 důstojníků, 222 poddůstojníků a 1.500 mužů ve 14 rotách. Stráž byla více finanční policií, než vojenskou jednotkou a byla po invazi začleněna do italské Guardia di Finanza.

Balli Kombëtar (Národní fronta)

Balli Kombëtar, známá jako Balli, bylo albánské nacionalistické antikomunistické hnutí odporu a politická organizace, ustavené v listopadu 1942. Vedli je Ali Këlcyra a Midhat Frashëri a bylo zformováno z členů statkářské elity, liberálních nacionalistů a dalších členů společnosti. Heslo Balli Kombëtar bylo: "Shqipëria Shqiptarëve, Vdekje Tradhëtarëve" (Albánie pro Albánce, smrt pro zrádce). Balli Kombëtar se nakonec připojilo k nacisty ustavené loutkové vládě a bojovalo proti partyzánským skupinám.

Historie
S blížící se italskou porážkou v roce 1943, organizovaly albánské Národní osvobozovací hnutí (LNC) a Balli Kombëtar setkání ve vesnici Mukje. Balli Kombëtar vstoupilo do křehké aliance s komunisty vedeným LNC jako skupiny odporu proti Italům. Spojenci ale negarantovali, že Kosovo bude součástí Albánie, protože chtěli obnovit původní předválečné hranice. Balisté se obávali, že vítězství spojeneckých sil ve válce by mohlo mít za následek komunistickou kontrolu nad Albánií. Jejich vlažný přístup k Britům podpořila také jejich touha zachovat sjednocený albánský stát v hranicích, které stanovili Italové v roce 1941, proto se obávali ztráty Kosova a Debaru ve prospěch Jugoslávie a obávali se také, že Spojenci podpoří Řeky v nárocích na Chameria a připraví je o jejich jižní provincie Korçe a Gjirokaster, srdce jejich osvobozeneckého hnutí. Považovali Jugoslávce a Řeky za své skutečné nepřátele. Dohoda z Mukjeho okamžitě vyvolala nepřátelskou reakci jugoslávského zástupce v Albánii, Svetozara Vukmanoviċe. Dohodu odsoudil a vyvinul tlak na LNC, aby ji okamžitě zrušila a jugoslávský komunistický vůdce Milovan Djilas následně označil Balli Kombëtar za „albánské fašisty“. Balli Kombëtar, které bojovalo proti Italům, bylo ohroženo přesilou LNC a jugoslávskými partyzány, které podporovali Spojenci. Na podzim roku 1943 nacistické Německo obsadilo celou Albánii poté, co byla Itálie poražena. Balli Kombëtar, který se bálo odvetných opatření komunistů, uzavřelo dohodu s Němci a vytvořilo v Tiraně „neutrální vládu“, která pokračovala ve válce s LNC a jugoslávskými partyzány.

Albánie

Safet Butka, nekompromisní albánský nacionalista, se v různých dobách snažil spolupracovat s komunistickou Osvobozeneckou frontou. V lednu 1943 v jižní Albánii bojovaly některé partyzánské jednotky po boku Balli Kombëtar během bitvy o Gjorm, kde porazily italské jednotky. V únoru 1943 zorganizoval setkání s komunistickými představiteli a v březnu 1943 bylo dosaženo dohody o spolupráci. V srpnu 1943 uzavřel také další místní dohody a byl jedním z iniciátorů a příznivců dohody z Mukje. Albánští komunisté požadovali po válce postoupení Kosova a Metohije Albánii. LNC se setkalo s balisty v srpnu 1943 a dohodli se na založení Velké Albánie. Dohoda však byla krátkodobá. Po vypovězení dohody z Mukje albánskými komunisty se obával občanské války mezi Albánci a na otázku v této záležitosti vždy uváděl, že „jediným Albáncem, kterého zabiju, budu já sám.“ Na cestě domů byl informován o prvních střetech mezi albánskými partyzány a Balli Kombëtar. Když se o těchto zprávách dozvěděl, věrný svému slovu se 19.9.1943 zabil ve vesnici Melçan. Na jihu Albánie se vyhrotila rivalita mezi komunisty a Balli Kombëtar. Komunisté téměř okamžitě zavrhli dohodu z Mukje a v obavě, že by Britové mohli otevřít druhou frontu na Balkáně a poskytnout svou podporu balistům, vydali rozkazy, aby bylo Balli Kombëtar zničeno. To přispělo k tomu, že členové Balli Kombëtar získali silnou nenávist ke komunistům. Po sestavení vlády kolaborantů balisté tvrdě tlačili komunisty. Zničili poměrně velkou komunistickou partyzánskou skupinu jihozápadně od Tirany. Na podzim roku 1943 byli balisté, kterým pomáhali německé síly, také zapojeni do tvrdých bojů proti Osvobozenecké frontě Severního Epiru v jižní Albánii. Tato řecká nacionalistická skupina byla během těchto střetů zničena a vyřazena jako bojová síla. Němci však začali válku prohrávat. To také ovlivnilo situaci v Albánii, protože nemohli zásobovat balisty. Za současné situace, která vyhovovala komunistům, zahájili partyzáni rozsáhlý útok na Balli Kombëtar. Britští styční důstojníci v Albánii poznamenali, že komunisté používali zbraně, které dostali, k boji s Albánci mnohem víc než k boji s Němci. Spojenci poznamenali, že komunisté by nemohli vyhrát bez zásob a výzbroje od Britů, USA a Jugoslávie a že LNC neváhá vraždit své vlastní krajany.

Kosovo a Makedonie

Balisté v Kosovu a Západní Makedonii se dostali do popředí pozornosti po kapitulaci Itálie v září 1943. Dne 9.9.1943 se zmocnili Strugy a Debara od Italů, přičemž si odnesli většinu vojenského vybavení. Po ustavení Albánského království se do sestavení nové vlády zapojili přední členové kosovského Balli Kombetar. Dne 6.11.1943 Berlín oznámil, že shromáždění sestavilo vládu v čele s kosovským Albáncem Rexhepem Mitrovicou, který se v roce 1942 připojil k odbojovému hnutí Balli Kombëtar a většinu italského období strávil ve vězení v Porto Romano poblíž Durrësu. Mitrovicův kabinet, kde byla většina nacionalistů, zahrnoval Xhafera Devu. Deva, přední balista z Kosova, byl jmenován ministrem vnitra a spolupracoval s Němci, aby se postavil šíření komunistických sil na severu a účinně získal přímé velení nad silami nové vlády. Boje v Kosovu se odehrály na etnickém a ideologickém základě, kdy albánské jednotky Balli Kombetar bojovaly převážně se srbskými partyzány. V západní Makedonii, která byla součástí Albánie, vedly německé a balistické síly boje s jugoslávskými partyzány. Kičevo, které zůstalo po kapitulaci Itálie v rukou makedonských a albánských partyzánských jednotek, bylo na začátku listopadu 1943 napadeno balisty Xhema Hasy. Po sedmi dnech tvrdých bojů byli partyzáni poraženi a nuceni ustoupit z města. Fiqri Dine, Xhem Hasa a Hysni Dema, stejně jako tři němečtí majoři, také řídili vojenské kampaně proti albánským a jugoslávským partyzánům. Když Maqellarë, na půli cesty mezi Debarem a Peškopi, bylo obsazenou 5. partyzánskou brigádou, Němci za pomoci balistických sil Xhem Hasy zahájili útok od Debaru a partyzány porazili. Hlavními centry Balli Kombëtar v těchto regionech byly Kosovska Mitrovica, Drenica a Tetovo. Balli Kombëtar bylo v těchto regionech agresivnější, než albánští balisté. Vzhledem k tomu, že se situace nyní obrátila v jejich prospěch, mnoho balistů spatřilo příležitost pomstít se svým srbským sousedům za utrpení, které prožili během předchozích dvou desetiletí (masakry Albánců v balkánských válkách) a vypálili 30.000 domů, patřících Srbům a Černohorcům. Nejcitlivější vůči těmto útokům byli Srbové, kteří se v meziválečném období usadili v Kosovu. V říjnu 1944, kdy německá armáda začala ustupovat přes Kosovo, vypukly prudké boje mezi Němci a partyzány. Poté, co byli Němci vyhnáni, Tito nařídil sběr zbraní v Kosovu a zatčení prominentních Albánců. Rozkaz nebyl přijat dobře a v kombinaci s vášněmi ohledně Kosova, vyvolal povstání. 2.12.1944 zaútočili antikomunističtí Albánci z oblasti Drenica na těžební komplex Trepca a další cíle. V počtu nejvýše 2.000 mužů se těmto antikomunistům podařilo na dva měsíce zadržet partyzánskou sílu 30.000 vojáků. Podobně v Kičevu, Gostivaru a Tetovu se zbývající balisté pokusili udržet kontrolu nad tímto regionem. Nyní v Kosovu vypuklo ozbrojené povstání obrovských rozměrů, vedené Balli Kombëtar (které mělo v té době stále kolem 9.000 mužů ve zbrani), jehož cílem bylo bránit začlenění Kosova do komunistické Jugoslávie. Teprve v červenci 1945 byli jugoslávští partyzáni schopni potlačit povstání a získat kontrolu nad Kosovem.

Černá Hora a Sandžak

Části Černé Hory a Sandžaku byly připojeny k Albánii v roce 1941. Někteří z jugoslávských muslimů, kteří v těchto oblastech žili, sousedili s Albánci. Acif Hadziahmetovic, bývalý starosta Novi Pazaru a člen strany Nexhip Draga, a balistické síly pod Shabanem Polluzhou, úspěšně odrazily spojené četnicko-jugoslávské partyzánské síly zpět z Novi Pazaru a rozdrtily jejich pevnost v Banji. Novi Pazar zůstal pod kontrolou Acifa Hadziahmetoviče, který byl členem nacionalistického hnutí Balli Kombëtar, a to až do prosince 1944. Během této doby byla oblast mezi balisty ovládaným Novi Pazarem a četniky ovládanou Raškou svědkem neustálých bojů mezi Albánci, jugoslávskými muslimy a Srby v úzkém údolí, které odděluje obě města.

Řecko

Balli Kombëtar působilo také v severozápadní oblasti Řecka, kterou Albánci označovali jako Chameria. Správa prefektury Thesprotia byla předána Albáncům, ačkoli tato oblast nebyla oficiálně připojena k albánskému království. Balli Kombëtar Çam, založené v roce 1943 Nuri Dinem, získalo plnou německou podporu, protože byl ochoten bojovat s albánskými i řeckými komunistickými partyzány. Tyto jednotky byly použity v protipartyzánských operacích v Řecku. Jejich podporu ocenili Němci: podplukovník Josef Remold poznamenal, že „svými znalostmi okolí prokázali svoji hodnotu při průzkumných misích“. Tyto průzkumné mise při několika příležitostech znamenaly boje s jednotkami EDES. Dne 27.9.1943 spojily německé jednotky a Cam síly k velké operaci ve vesnicích severně od Paramythie: Eleftherochori, Seliani, Semelika, Aghios Nikolaos. V této operaci měl kontingent Cam počet 150 mužů a podle německého majora Stöckerta „fungoval velmi dobře“.

Italská účast v partyzánském hnutí

Albánský odpor začal v roce 1940 malými jednotkami, ale významnou silou se stal v roce 1942. I během tohoto období existovaly malé skupiny italských vojáků, kteří opustili fašistickou armádu a připojili se k albánským partyzánům. Když Itálie v září 1943 kapitulovala, bylo zde již asi 122 italských partyzánů, rozptýlených mezi různými jednotkami albánské Národní osvobozenecké armády. Když Itálie kapitulovala, bylo v Albánii asi 100.000 italských vojáků. Byli z divizí Firence, Parma, Perugia, Arezzo, Brennero a dalších malých samostatných jednotek. Mnoho italských sil se vzdalo postupující německé armádě. Velká část z nich byla poslána do koncentračních táborů nebo na nucené práce do Albánie ve službách německé armády, přičemž došlo také k masovému zabíjení italských důstojníků, většinou z divize Perugia, soustředěných v Gjirokastëru. Její velitel, generál Ernesto Chiminello, byl spolu se 150 důstojníky popraven v Sarandě. O tři dny později bylo v oblasti Kuç zabito dalších 32 důstojníků. Někteří Italové se uchýlili do hor v Albánii, zatímco asi 15.000 italských vojáků se vzdalo albánským partyzánům. Některá italská vojska pod vedením Arnalda Azziho, bývalého velitele divize Firenze, vytvořila CITM, Comando Italiano Truppe alla Montagna (Velitelství italských vojsk v horách). Jejich cílem bylo odolávat německým jednotkám s pomocí albánských partyzánů. Podařilo se jim vytvořit některé jednotky italských vojáků pod jejich velením, ale tyto jednotky byly v říjnu a listopadu 1943 rozptýleny německou zimní ofenzívou. Důstojníci tohoto velení se připojili k britské misi v Albánii a v srpnu 1944 byli repatriováni do Itálie. Bylo zde také asi 2.150 Italů, kteří vyjádřili přání pokračovat v boji rozptýleni mezi albánskými partyzánskými jednotkami. 472 italských vojáků stíhaček bylo rozmístěno v partyzánských úderných brigádách. Skupina 137 mužů vytvořila prapor Antonia Gramsciho, připojený k 1. úderné brigádě a jednotka Matteotti byla připojena k 2. úderné brigádě. 401 se jich zabývalo logistikou a dalších 1.277 bylo připojeno k místním velitelstvím. V období 1943–1945 byly mezi albánskými partyzány další jednotky italských bojovníků, například 6. prapor 5. úderné brigády, složený z přibližně 200 Italů.

Dezertéři z Wehrmacht v partyzánském hnutí

Část německých sil, které okupovaly Albánii, byla složena z rekrutů Wehrmacht z oblasti Kavkazu. První dezertéři z Wehrmacht přišli do albánských partyzánských jednotek na konci roku 1943 během německé zimní ofenzívy, ale jejich počet vzrostl v létě 1944 během německé letní ofenzívy. Během konce konfliktu v Albánii v září a říjnu 1944 došlo k velkému přílivu dezertérů z Wehrmacht, když se německé síly začaly stahovat z Albánie. V srpnu 1944 byla ve 3. úderné brigádě vytvořena nová jednotka z asi 40 dezertérů z Wehrmacht (většinou Arménů a Turkmenů). Dalších 70 Arménů vytvořilo vlastní jednotku, připojenou k 1. úderné brigádě v září 1944. Mezi albánskými partyzánskými silami byly také rozptýleny další malé skupiny dezertérů z Wehrmacht, složené z Němců, Rakušanů, Francouzů, Čechů a Poláků.