Antonov An-26 v Polsku

Na přelomu 60. a 70. let potřebovalo polské dopravní letectvo nový transportní letoun. Do té doby používalo dva An-12 a několik menších Il-14 a značně zastaralých Li-2, které již nesplňovaly požadavky transportního letectva. Proto začalo vojenské letectvo hledat nové dopravní letouny, které by měly lepší výkony, než Il-14. Kromě An-12 přicházely v úvahu An-22, nebo vojenský verze civilního An-24, An-26. Po analýzách byl vybrán ten poslední. Při koupi tohoto letounu mělo velení na mysli očekávanou výstavbu 6. pomořanské vzdušně-výsadkové divize z Krakova, která tvořila důležitý prvek v plánech Varšavské smlouvy. V případě konfliktu měla být vysazena na různých místech Západní Evropy. Na počátku roku 1971 bylo objednáno 20 strojů pro 13. letecký transportní pluk (PLT), ale rozhodnutí bylo několikrát změněno, a nakonec bylo dodáno 12 kusů a plány, vytvořit několik eskader byly změněny. Již v březnu 1972 byly v SSR školeny první skupiny techniků a školení letových posádek začalo 13.9., kdy se na letišti objevil první An-26 s číslem 1309 se sovětskými specialisty. O dva dny později zde přistál letoun 1310. Během měsíce bylo vyškoleno sedm pilotů, čtyři navigátoři, šest radiooperátorů a 21 pozemních techniků. První lety se sovětskými instruktory se konaly 3.10.1972 a velením letů byl pověřen velitel 3. eskadry 13. PLT podplukovník J. Tomczyk. První samostatný let se konal 5.10. pod velením majora Kurpiewského. 11.10. bylo ukončeno školení a sovětští instruktoři odletěli do Moskvy. V listopadu přišlo do Polska dalších pět strojů s čísly 1402, 1403, 1308, 1406 a 1407 ve dvou skupinách 4.11. a 11.11 a byly začleněny do 3. eskadry v Balicích. V březnu 1973 byly dodány zbývající An-26 s čísly 1508, 1509, 1602, 1603 a 1604. Stroj 1509 byl určen k ke kalibračním letům navigačního systému RSBN. Bylo rozhodnuto přezbrojit celou 1. eskadru pluku v Krakově a přesunout starší An-12, Il-14 a Li-2 do 2. a 3. eskadry. Ty poslední byly následující rok uzemněny a pak vyřazeny. Od té doby vykonávaly An-26 běžnou práci dopravního letectva. Během té doby došlo jen k jedné nehodě An-26 1602 2.3.1978. kdy došlo k chybě při přistání a poškození stroje, který musel být opraven. Na počátku 90. let byly z důvodu nemožnosti údržby prodány stroje číslo 1308 a 1309. Do služby se po opravě vrátilo 10 An-26. Ve službě se od roku 2005 nacházelo je pět strojů u 13. eskadry dopravního letectva (13. ELTr), zbývajících pět bylo vyřazeno. Poslední stroje An-26 byly uzemněny v roce 2008 a nahrazeny stroji CASA C-295.  

Trident: North (2020)

Druhé LP švédské death/black metalové kapely, hrající od roku 2007. Hraje ve složení Ulv (kytara), Reaper (kytara), Goat (bicí), Defiler (zpěv) a Bloodlord (baskytara).

Svartsyn: Requiem (2020)

Nejnovější LP švédského black metalového hudebníka Orniase z Nynäshammu, skládajícího od roku 1993.

Roman Cílek: Byl jsem Himmlerovým pobočníkem

Karl Wolff, úspěšný obchodní a reklamní zástupce. Ale také Karl Wolff, bývalý SS-obergruppenführer a generál Waffen-SS, pobočník říšského vůdce SS Heinricha Himmlera, šéf jeho osobního štábu, spojovací důstojník SS v Hitlerově hlavním stanu, ke konci války pak nejvyšší velitel SS a policie na Němci ovládaném území Itálie. Jeho náhlé zatčení v lednu 1962 nezůstalo bez ohlasu. Kromě dopadení a únosu Adolfa Eich­manna z Argentiny do Izraele žádná podobná událost nepřipoutala k sobě takovou pozornost. Mnozí pocítili dokonce i mrazení v zádech. Wolff… onen oblíbený Himmlerův „Wölffchen“ – Vlček?? Ano?! Jakoby náhle ožila minulost zdánlivě již zapomenutá a pohřbená pod nánosem času, smrti svědků a mlčení těch, kteří by mohli mluvit. Jaké asi důkazy má proti Wolffovi prokuratura? Čeho se bude týkat proces? Dozví se svět podrobnosti o dosud utajeném dění v úzkém okruhu nejvyšší elity „?třetí říše“, k níž Wolff patřil? Pohyboval se přece v blízkosti Hitlera, Himmlera, Bormanna, Heydricha, pomohou tedy jeho výpovědi nasvětlit některá bílá místa na mapě historie nacismu? Objeví se nová fakta k zákulisí příprav a uskutečňování holocaustu, tedy masového vyhlazování Židů? Potvrdí se, že Wolff ve vrcholném esesáckém štábu představoval „aristokratický protiklad většiny svých druhů“??

Pro mě kniha určitě zklamáním, protože je jen o soudu s Wolffem a jeho účasti nebo neúčasti při vyhlazování Židů.

Scabbard: V říši zla (2020)

Třetí LP death metalové kapely ze Spytihněvu, hrající od roku 1992. Hraje ve složení Alex Varmuža (baskytara, zpěv), Dan Slezák (bicí) a Tomáš Král (kytara, zpěv). 

Morta Skuld: Suffer for Nothing (2020)

Nejnovější LP americké death metalové kapely z Milwaukee, hrající od roku 1990. Hraje ve složení Dave Gregor (kytara, zpěv), Eric House (bicí), John Hill (baskytara) a Tim Beyer (kytara).

Mark Galeotti: Musíme si promluvit o Putinovi

O Vladimiru Putinovi už vyšly desítky knih. A většina z nich stále opakuje stejné omyly, klišé a mýty, tvrdí britský profesor Mark Galeotti, přední odborník na současné Rusko. V jedenácti kapitolách rozebírá sarkasticky a poutavě jeden zažitý omyl po druhém: Proč Putin není geniální stratég. Proč se nehlásí k žádné konkrétní ideologii. Proč není tak populární, jak by se mohlo zdát. Jak dokáže být loajální ke svým lidem. A co bude dělat, až mu skončí volební období? Na základě dlouholetých výzkumů i osobní zkušenosti a mnoha rozhovorů s ruskými politiky, členem Putinovy osobní stráže nebo federálními daňovými úředníky přináší překvapivý a v mnoha ohledech realističtější pohled na jednoho z nejmocnějších mužů současné globální politiky.

Poměrně zajímavá kniha, kterou bych doporučil přečíst hlavně našim politikům.

Konteradmiral Hans Hartmann

Hans Hartmann se narodil 16.1.1897 v Brombergu. 2.10.1915 vstoupil jako válečný dobrovolník do Reichsmarine a byl poslán do Námořní školy Mürwick. 10.11.1915 byl poslán na chráněný křižník Freya. 6.2.1916 byl přidělen na bitevní loď Thüringen. 10.7.1916 byl odeslán na výcvikový kurz a 13.7.1916 povýšen do hodnosti Fähnrich zur See. 16.5.1917 se stal strážním důstojníkem ve Školní půlflotile. 13.12.1917 byl povýšen do hodnosti Leutnant zur See. 28.1.1918 se stal strážním důstojníkem na torpédovém člunu V 83 v 13. půlflotile torpédových člunů. 1.6.1918 se stal strážním důstojníkem na torpédovém člunu S 65 v 13. půlflotile torpédových člunů. Od prosince 1918 byl i velitelem tohoto člunu. 21.6.1919 se stal britským válečným zajatcem po potopení německé flotily ve Scapa Flow. 4.2.1920 byl dán k dispozici velitelství Kiel. 29.6.1920 se stal strážním důstojníkem na parní minonosce Pelikan. Od 2.10.1920 byl adjutantem a strážním důstojníkem na torpédových člunech T 158, G 11 a G 10 v I. flotile. 10.1.1921 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant zur See. 15.2.1923 byl převelen k Námořnímu signálnímu oddělení Kiel. 20.9.1924 se stal námořním signálním důstojníkem pro Swinemünde a Stolpmünde. 28.9.1926 se stal velitelem torpédového člunu ve 4. půlflotile torpédových člunů. 29.9.1928 se stal velitelem roty ve IV. námořním dělostřeleckém praporu. 1.10.1928 byl povýšen do hodnosti Kapitänleutnant. 29.4.1930 se stal velitelem roty v III. námořním dělostřeleckém praporu a ve steknou dobu byl od 10.6. do 30.6.1931 pověřen velením praporu. 3.10.1931 byl dán k dispozici Inspektorátu pro námořní vzdělávání. 29.9.1933 se stal prvním dělostřeleckým důstojníkem na bitevní loldi Hessen. 27.9.1934 se stal dělostřeleckým důstojníkem na lehkém křižníku Köningsberg. 1.4.1935 byl povýšen do hodnosti Korvettenkapitän. 9.10.1935 prodělal výcvik ve stavbě torpédoborců v námořním arsenálu Kiel. 27.2.1937 se stal velitelem torpédoborce Georg Thiele (Z.2). 19.5.1938 byl dán k dispozici Veliteli torpédových člunů. 1.7.1938 byl povýšen do hodnosti Fregattenkapitän. 28.9.1938 se stal velitelem 5. divize torpédoborců. 1.12.1939 se stal náčelníkem štábu Velitele obrněných lodí. 1.1.1940 byl povýšen do hodnosti Kapitän zur See. 5.4.1940 se stal náčelníkem štábu Námořního velitele jižní Norsko. 20.6.1940 se stal náčelníkem štábu Velícího admirála Norska. 4.12.1941 se stal velitelem 3. eskortní divize. 12.9.1942 byl dán k dispozici Veliteli křižníků. 16.11.1942 se stal velitelem těžkého křižníku Admiral Hipper. 22.2.1943 se stal náčelníkem Vojenské kanceláře v Kanceláři stavby válečných lodí na OKM. 16.3.1943 se stal náčelníkem štábu Velení flotily. 1.6.1943 byl povýšen do hodnosti Konteradmiral. 7.6.1943 se stal zvláštním přidělencem OKM pro záchranu vracejícího se námořního personálu. 15.3.1944 se stal velitelem obrany Atiky v Řecku. 7.11.1944 se stal velitelem 1. Marine Schützen Brigade. 31.1.1945 se stal velitelem 1. Marine Infanterie Division na východní frontě. 9.3.1945 se opět stal zvláštním přidělencem OKM pro záchranu vracejícího se námořního personálu. 4.4.1945 se stal velitelem obrany Oslofjordu v Norsku. 31.8.1945 až 19.5.1948 byl v britském zajetí. Během války obdržel 18.8.1942 Německý kříž ve zlatě, Železný kříž 1. třídy a Sponu k Železnému kříži 2. třídy. Zemřel 9.3.1976 v Neunkirchenu.   

Konteradmiral Ludolf von Hohnhurst

Ludolf von Hohnhurst se narodil 13.8.1899 v Oberau. 3.10.1916 vstoupil do Reichsmarine jako válečný dobrovolník a do 21.12.1916 prodělal výcvik na chráněném křižníku Freya. 29.3.1917 byl přidělen na bitevní loď Schleswig-Holstein. 22.4.1917 byl přidělen na bitevní loď Hannover. 2.7.1917 byl povýšen do hodnosti Bootsmannmaat. 8.7.1917 byl poslán k navigačnímu kurzu na námořní školu Mürwick. 17.9.1917 byl povýšen do hodnosti Fähnrich zur See. 4.1.1918 byl přidělen na chráněný křižník Kaiserin Augusta. 10.3.1918 byl převelen na torpédový člun T 173 ve Školní půlflotile. 29.5.1918 se stal na tomto člunu strážním důstojníkem. 30.11.1918 byl poslán na dovolenou a 31.12.1918 jako Leutnanz zur See der Reserve do zálohy. 3.5.1919 až 31.5.1920 působil ve Freikorpsu v II. Marine Brigade Wilhelmshaven, později známé jako Brigade Ehrhardt. 10.1.1920 byl reaktivován do námořnictva jako Leutnant zur See. 1.6.1920 byl zařazen do Kádrového oddílu Severní moře. 13.8.1920 se stal strážním důstojníkem v 8. půlflotile. 29.9.1921 se stal strážním důstojníkem v 11. půlflotile. 1.4.1922 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant zur See a 1.10.1922 se stal strážním důstojníkem na lehkém křižníku Hamburg a poté na minolovce M 122. 3.11.1922 se stal strážním a torpédovým důstojníkem na torpédovém člunu G 10 v 1. půlflotile. 15.9.1924 se stal velitelem torpédového člunu T 146 v 1. flotile torpédových člunů. 29.9.1925 se stal asistentem na Velitelství testování a předvádění min. 1.4.1927 se stal velitelem průzkumného trawleru Grille. Ve stejnou dobu se stal 8.8.1927 velitelem Půlflotily stíhače ponorek a 11.8.1927 adjutantem Půlflotily stíhače ponorek. 1.10.1928 byl přidělen na Oddělení obrany Říšského ministerstva obrany. 1.10.1929 byl povýšen do hodnosti Kapitänleutnant. 5.10.1931 se stal strážním důstojníkem na bitevní lodi Schleswig-Holstein. 26.9.1933 se stal štábním důstojníkem na Námořní stanice Severní moře. 28.9.1935 se stal dělostřeleckým důstojníkem na lehkém křižníku Königsberg a 1.10.1935 byl povýšen do hodnosti Korvettenkapitän. 14.10.1936 se stal dělostřeleckým důstojníkem na lehkém křižníku Leipzig. 21.10.1937 se stal vedoucím skupiny na Oddělení obrany Vrchního velitelství ozbrojených sil. 16.2.1939 se stal konzultantem na Oddělení námořní signalizace na OKM. 1.4.1939 byl povýšen do hodnosti Fregattenkapitän. 1.7.1940 se stal konzultantem na Ponorkovém oddělení v Komisi pro příměří s Francií. 1.11.1940 byl povýšen do hodnosti 1.11.1940. 23.4.1941 se stal náčelníkem štábu Velícího admirála norského pobřeží. 23.9.1942 byl přidělen do štábu Velícího admirála Norska. 7.11.1942 se stal starším ubytovatelem ve štábu Velícího admirála Norska a ve Velení námořnictva Norsko. 24.4.1944 se stal velitelem námořní obrany Bergenu. 30.8.1944 se stal velitelem námořní obrany pobřeží Polárního moře v Norsku. 1.10.1944 byl povýšen do hodnosti Konteradmiral. 8.12.1944 se stal náčelníkem štábu Námořního velení Norsko. 1.7.1945 až 19.8.1946 byl v britském zajetí. Během války získal Železný kříž 2. a 1. třídy a Válečný kříž za zásluhy s Meči 2. a 1. třídy. Zemřel 14.5.1978 v Hemeru.   

Bojové nasazení Tu-2

1942-43

První tři sériové letouny Tu-2, které byly vyrobeny v závodě č. 166, byly poslány ke Kalininskému frontu v září 1942. Byly zařazeny do sestavy 3. letecké armády, které velel generálplukovník M.M. Gromov. Spolu s letadly přišla na frontu skupina specialistů, kterým velel O.S. Markov, kterého Tupolev určil zodpovědným za výrobu a dodávky Tu-2. Svoji bojovou kariéru zahájily bombardéry z letiště Mihalovo u Kalininu 4.9.1942. Letů se zúčastnili piloti NII VVS i frontoví. Během zkoušek vykonaly všechny tři stroje celkem 25 letů, průměrně jeden let denně. Tu-2 byly napadány protiletadlovým dělostřelectvem i stíhači, ale ti jim neuškodili, protože byly doprovázeny vlastní silnou stíhací eskortou. Jedna z nejlepších akcí bylo zničení podzemního skladu paliva a bojové techniky ve vsi Trostino. První nálet vykonaly bombardéry Pe-2, které shodily bomby FAB-100. Protože shoz bomb neznamenal odpovídající výsledek, byly vyslány Tu-2 s bombami FAB-1000. Bombardéry byly doprovázeny desítkou stíhaček LaGG-3 a jejich piloti byli uvědomění, že při ztrátě jediného bombardéru půjdou před polní soud. Během náletu byla skupina napadena německými Bf 109, ty byly odraženy a bombardéry shodily bomby a zničily sklad. Hodnocení pilotů bylo pozitivní, ocenili možnost ničení cílů těžkými bombami, silnou obrannou výzbroj a dobré letové vlastnosti. Tu-2 mohl letět bez problémů s jedním motorem. Jako první dostal letouny Tu-2 132. OBAP (samostatný pluk bombardovacího letectva) a 12. BAP (pluk bombardovacího letectva). Na jaře 1942 byl na základně výrobního závodu a Omské letecké školy vytvořen speciální oddíl, školící letce a personál pro Tu-2. 132. OBAP byl přesunut do Omsku na přeškolení v dubnu 1942, do té doby používal SB, Ar-2 a Pe-2. Protože to měla být první jednotka s novými letouny, byli k ní posláni pracovníci OKB Tupolev a NII VVS. Byli mezi nimi zkušební piloti A.D. Pierieliot a V.N. Těreščenko a tovární pilot J.G. Paul, kteří se stali instruktory, kteří zaškolovali nové piloty. Příprava 132.OBAP byla dokončena v září 1942. Pluk měl 29 Tu-2 a pod velením podplukovníka A. Chlebnikova byl přesunut ke Kalininskému frontu. Bojového nasazení se zúčastnil 5.2.1942 do 1.1.1943. Piloti byli nasazeni u Smolensku, Vitebsku, Velikije Luki, atd. Následně byl pluk poslán k Jihozápadnímu frontu, kde byl do 13.4.1943. Úkolem 132. OBAP bylo pokračovat ve zkouškách a měl značný vliv na další osudy Tu-2. V dubnu 1943 byla vypracována zpráva, oceňující nový bombardér. Celkem bylo vykonáno 93 letů, z toho 46 u Kalininského a 47 u Jihozápadního frontu, 75 bylo bombardovacích a osm průzkumných. Během zkoušek bylo ztraceno a poškozeno devět Tu-2. Dva z nich se nevrátily z bojového letu, zbývající byly rozbité při nehodách a přistáních. Ve chvíli ukončení zkoušek měl 132. OBAP 14 Tu-2, z nichž osm mělo vyměněno jeden nebo oba motory. Byla bombardována německé posádka ve městě Velikije Luki koncem prosince 1942, železniční stanice Sinělkovo, Pavlograd, Záporoží, Dněpropetrovsk a letiště Smolensk a Záporoží. Během zkoušek prováděly Tu-2 lety bez stíhací ochrany a žádný nebyl sestřelen nepřátelskou stíhačkou. Větší problémy působily motory M-82. Jejich selhání způsobilo 11 nouzových přistání a 10 návratů z bojového letu. Bylo třeba vyměnit 17 motorů, dalších 18 výměnu vyžadovalo. Celá výroba závodu č. 166 šla k jednotkám 3. letecké armády Kalininského frontu. Letci přiznávali převahu nového bombardéru nad Pe-2 a Pe-3. Rychlost byla vyšší o 100 km/h, nosnost také (Tu-2 mohl nést 3.000 kg bomb). Střemhlavým bombardérem ale zůstal do konce války Pe-2, Tu-2 se stal středním bombardérem. V té době byly v Omsku přezbrojeny a na frontu poslány další pluky Tu-2. 2. DRAP (průzkumný letecký pluk velkého dosahu) dostal čtyři Tu-2 v průzkumné verzi. Ve vybavení jednotky byly Pe-3, sloužící jako rychlé průzkumné letouny. Pluk vykonával úkoly Nejvyššího velení Rudé armády a za zásluhy se stal gardovým pod označením 47. GDRAP. Během bojů o Děmjanský kotel měli piloti 47. GDRAP za úkol fotografovat obranná postavení nepřítele. Německé velení na jejich ničení nasadilo letouny Fw 190 a pluk měl brzy těžké ztráty. V té době byly do focení obrany Staré Russy zapojena posádka Tu-2 pod velením V.F. Stolarjova. Letoun byl napaden šesti Fw 190 a sestřelen, zachránil se jen navigátor. Tři zbývající Tupolevy prováděly průzkumné lety z letiště Adrianapol. Do května 1943 vykonala tato trojice více letů, než 29 Tu-2 ze 132. OBAP. V květnu 1943 byl 132. OBAP poslán do týlu a předal 47. GDRAP deset Tu-2 i s posádkami. Osm dalších Tu-2 bylo odesláno k opravě a zbývajících sedm bylo posláno na různá frontová letiště. Kromě průzkumu dostaly posádky 47. GDRAP za úkol ničit soustředění nepřítele ve Vitensku, Borisově a Minsku. V květnu 1943 sestřelila posádka V.N. Těreščenka při náletu na Minsk průzkumný letoun nepřítele a v červnu odrazila útok čtyř Bf 109. 47. GDRAP bojoval na Tu-2S celý rok 1943, pak byl přezbrojen na Tu-2S. V prosinci 1942 byl z Omsku ke Kalininskému frontu poslán 12. BAP s Tu-2. Jednotka byla nasazena do konce roku 1943, pak byla stažena k doplnění do týlu. 18 Tu-2 se nacházelo v sestavě 285. BAD (bombardovací letecká divize) a zúčastnily se bojů u Kursku. V letech 1942-43 tvořily Tu-2 jen zlomek sovětských vzdušných sil, bylo to 63 strojů, vyrobených v závodě č. 166. Nacházely se ve výzbroji jednotek do počátku roku 1944, kdy je nahradily nové Tu-2S.

Masové užití koncem války

První sériové Tu-2 2M-82FN byly dodány na jaře 1944 k 47. GDRAP, který měl již s Tu-2 zkušenosti. Vrchní velení plánovalo ofenzívu a pluk dostal za úkol fotografovat Berlín. Posádky létaly k Berlínu z letiště u Smolenska s doplňkovými palivovými nádržemi. Úkol byl proveden do 24.4.1944. Následující lety nad Berlín provedl pluk až na jaře 1945. Při těchto letech byly Tu-2 napadeny proudovými Me 262, ale neutrpěly žádné ztráty. První sériové nasazení Tu-2 proběhlo v létě 1944. Letouny byly vyzbrojeny tři pluky v sestavě 334. BAD, byly to 12., 132. a 454. BAP. 12. BAP dostal své první Tu-2 koncem roku 1943 a výcvik probíhal na letiště Kubinka u Moskvy. Koncem dubna 1944, kdy měl pluk plný stav, byl začleněn do 344. BAD. V dubnu 1944 byl 132. BAP, nasazený u Jihozápadního frontu, stažený k přezbrojení na Tu-2. V červnu 1944 byl pluk začleněn do 344. BAD. Na počátku června 1944 měla divize 87 Tu-2 a byla začleněna pod Leningradský front. Stalin byl zpočátku proti, nechtěl před zahájením operace v Bělorusku přijít o celou divizi bombardérů. Ale velení VVS ho přesvědčilo k použití 334. BAD k útoku v Karélii. Stalin poučil velitele letectva A.A. Novikova, aby střežil divizi a během operace se o její nasazení zajímal. Den před zahájením Vyboržské operace, 8.6.1944, vykonalo letectvo tři silné nálety na jednotky nepřítele. A.A. Novikov poté hlásil Stalinovi, že 334. BAD neměla ztráty, lety prováděla během dne a úkoly plnila perfektně. Například 12. BAP provedl 700 vzletů proti Mannerheimově linii. 17.7.1944 provedlo 59 Tu-2 nálet na nádraží ve Vyborgu. Letci 132. BAP prováděli průzkumné lety v oblasti Lodějnovo Pole. Nulové ztráty Tu-2 byly díky slabé aktivitě stíhaček nepřítele. Díky tomu velení letectva Leningradského frontu poslalo Tu-2 k náletům přes den, bez stíhací ochrany. Finští piloti se chovali apaticky a neútočili a ztráty Tu-2 byly jen díky protiletadlovému dělostřelectvu. Jedno z obětí byl Tu-2 velitele 2. eskadry 12. BAP, A.A. Šumějka, který byl sestřelen během bombardování Mannerheimovy linie. 334. BAD obdržela čestný titul Leningradská a řada letců dostala vyznamenání. Poté byla 334. BAD přeložena k 3. běloruskému frontu, kde se zúčastnila operace Bagration a v červenci k 1. pobaltskému frontu, kde bojovala do ledna 1945. Posádky bombardovaly cíle v oblasti Tilsit, Šauliai, Mitava, Libava a Klajpeda. První měsíce nasazení Tu-2 prokázaly efektivitu letounu. Rovněž se také ukázaly nedostatky. Nedostatek bomb vyšší hmotnosti, ohraničené rozměry letišť, úder na cíle 300 až 500 km od základny měl sníženou efektivitu. Průměr nosnosti bomb byl jen 1.200 kg, později se zvýšil na 1.350 kg. Během letů eskortovaly Tu-2 stíhačky Jak-9 a Airacobra. Ale i tak se německým pilotům dařilo Tu-2 sestřelovat, během tří měsíců nasazení bylo ztraceno deset a poškozeno 14 letounů. Proto byly zahájeny práci na vylepšeném zadním střeleckém stanovišti. Během těch tří měsíců sestřelilo německé protiletadlové dělostřelectvo sedm Tu-2. V roce 1944 ztratilo sovětské letectvo 77 Tu-2, z toho 45 byly bojové ztráty, 18 havárie a 14 strojů bylo odepsáno z důvodu opotřebení. Na počátku roku 1945 byly Tu-2 ve výzbroji 334. BAD v 3. letecké armádě 1. pobaltského frontu (111 strojů) a v 326. BAD v 4. letecké armádě 2. běloruského frontu (94). Kromě toho byly ve výzbroji Gardového leteckého pluku vzdáleného průzkumu. 278 Tu-2 tvořilo jen 9% sovětského bombardovacího letectva a z toho je jasné, že Tu-2 nemohl nahradit hlavní bombardér Pe-2. Na konci války se 334. a 326. BAD nacházely v sestavě 6. BAK (letecký bombardovací sbor), kterému velel generál I.P. Skok. Posádky Tu-2 se zúčastnily bojů v oblasti Varšavy, Olštýna, Gdaňsku, Köningsbergu, atd. Po ukončení bojů o Köningsberg byla 334. BAD převelena k 1. běloruskému frontu, kde se zúčastnila bojů o Berlín.

Tu-2 v boji s Japonskem

Po ukončení bojů s Německem byl 6. BAK poslán v srpnu 1945 na Dálný Východ, kde se měl zúčastnit bojů s Japonskem. Od 8.8. do 3.9. bojoval v sestavě Zabajkalského frontu proti Kwantungské armádě. Piloti sboru prováděli průzkum a bombardování v Mandžusku (Harbin, Mukden, Cycyhar, atd.). Po ukončení bojů byl 6. BAK převelen na Sachalin. Na Tu-2 bojovala také 113. Leningradská OBAD Řádu Rudého praporu zálohy Vrchního velení. Piloti se přeškolili z Il-4 na Tu-2 od prosince 1944 do března 1945. V březnu 1945 byla 113. OBAD (5., 815. a 836. BAP) přesunuta z Moskvy k Poznani, odkud se zúčastnila berlínské operace. Po kapitulaci Německa byla přesunuta na Dálný Východ. Pluky divize byly rozmístěny v Mongolsku (Čolbasan-Bajtmen), odkud byly nasazeny proti Japoncům. Divize byla přidělena do sestavy 7. BAK v 12. letecké armádě Zabajkalského frontu. Piloti vykonali od 9.8. do 3.9.1945 1.600 bojových letů. 

Letouny Breguet XIX v polském letectvu

Nákupní polská mise v Paříži, pod velením náčelníka oddělení IV letectva, generála Wlodzimiera Zagorského, nakoupila letecký materiál, mezi kterým byly také letouny Breguet XIX ve verzích A2 a B2 s motory Lorraine Dietrich o výkonu 450 hp. Nakonec generál Zagorský objednal 250 kusů Breguet XIX A2 a B2, které měly být dodány následující roky. Letouny byly zařazeny nejdříve do 1. leteckého pluku v roce 1926. Již v roce 1925 byly Breguet XIX používány jako dispoziční stroje pro vyšší důstojníky letectva (plukovník L. Rayski, plukovník A. Serednicki) a ve školních eskadrách pro přeškolení pilotů. V roce 1927 se Breguety 1. leteckého pluku zúčastnily letních manévrů, při kterých předvedly bombardování. Do konce roku 1928 byly letouny Breguet XIX vybaveny všechny čtyři eskadry pluku. Další pluky byly vybaveny Breguety následovně. Letouny také používal Továrna na výrobu balónů a padáků v Legionově pro zkoušky padáků. Do konce roku 1928 bylo z Francie dodáno 50 letadel, které posílily zejména eskadry 1. leteckého pluku. Největší dodávky přišly v letech 1929-30. letouny chodily demontovány v bednách a byly montovány v závodu PZL v Okecie nebo ve Skladu materiálu v Deblinu, odkud byly dodávány k plukům. 2. letecký pluk dostal letouny Breguet XIX A2 v roce 1929 v počtu 20 kusů. Ve stejném roce dostal 30 Breguetů XIX A2 a B2 3. letecký pluk. V roce 1930 dostaly letouny obou verzí 5. a 6. letecký pluk. Na přelomu let 1930-31 dostal 10 Breguetů XIX B2 4. letecký pluk. Od roku 1930 byly Breguety dodávány také do CWL v Deblinu a Střelecké a bombardovací školy v Grudziadzu. Nakonec bylo letouny Breguet XIX vyzbrojeno 15 bojových a 8 školních a výcvikových eskader. Zbylé stroje zůstaly ve skladech. Mezi provozovanými stroji bylo 20 letounů dalekého doletu. Není jasné, zda to byly stroje ve verzi Ter, nebo ve verzi A2 s přídavnými nádržemi. Tyto Breguety byly po několika kusech přiděleny do 1., 2., 3. a 6. leteckého pluku. Stahování letounů Breguet XIX ze služby začalo v roce 1932 v 1. leteckém pluku a bylo ukončeno v roce 1937. Letouny byly převeleny do školních eskader a leteckých škol. Zde přetrvaly do roku 1939. Posledním úkolem byly cvičné nálety pro zkoušku protiletadlové obrany Varšavy na jaře a v létě 1939. Během prvních dnů války v září 1939 byla většina školních letounů zničena německým bombardováním, několik strojů zničily vlastní posádky, aby nepadly do ruku Němců.  

Kaevum: Natur (2011)

Jediné LP norské black metalové kapely z Tromsø, hrající od roku 2007. Hraje ve složení Overgrep (bicí), Nekrosoldat (kytara), Nordhauk (zpěv), A.S.J. a Pseudogod.

 

Marche Funèbre: Einderlicht (2020)

Nejnovější LP belgické doom/death metalové kapely z Mechelenu, hrající od roku 2008. Hraje ve složení Dennis Lefebvre (bicí), Peter Egberghs (kytara, zpěv), Kurt Blommé (kytara), Arne Vandenhoeck (zpěv) a Boris Iolis (baskytara).

Macabre: Carnival Of Killers (2020)

Nejnovější LP americké thrash/death metal/grindcore kapely z Downers Grove, hrající od roku 1985. Hraje ve složení Nefarious (baskytara, zpěv), Dennis the Menace (bicí) a Corporate Death (kytara, zpěv).

Lik: Misanthropic Breed (2020)

Třetí LP švédské death metalové kapely ze Stockholmu, hrající od roku 2014. Hraje ve složení Chris Barkensjö (bicí, zpěv), Niklas "Nille" Sandin (kytara), Tomas Åkvik (zpěv, kytara) a Joakim "Myre" Antman (baskytara).

Lethian Dreams: A Shadow of Memories (2020)

Nejnovější LP francouzské atmosférické doom metalové kapely z Paříže, hrající od roku 2002. Hraje ve složení Matthieu Sachs (kytara, klávesy), Carline Van Roos (zpěv, kytara, baskytara, klávesy, bicí) a Pierre Bourguignon (bicí).

Incinerate: Sacrilegivm (2020)

Nejnovější LP americké brutal technické death metalové kapely, hrající od roku 1998. Hraje ve složení Sasha Wilczynski (baskytara), Jesse Watson (kytara, zpěv), Ted Isac (kytara) a Jared Deaver (kytara).

Khors: Where the Word Acquires Eternity (2020)

Nejnovější LP ukrajinské black metalové kapely z Charkova, hrající od roku 2004. Hraje ve složení Khorus (baskytara), Khaoth (bicí), Jurgis (kytara, zpěv) a Andres (kytara).

Kathy Reichs: Kosti na popel

Temperance Brennanová je stejně jako její stvořitelka Kathy Reichs vynikající a velmi přitažlivá soudní antropoložka, kterou si vyšetřovatelé zvou na pomoc při těch nejsložitějších případech. Kostra mladé dívky objevená v kanadské Akádii však pro Tempe není jen dalším z řady pracovních úkolů. Évangéline, její nejlepší kamarádka z dětství, také pocházela z Akádie. Dostala jméno podle hrdinky Longfellowovy básně a byla tou nejexotičtější bytostí obývající Tempin osmiletý svět. Když Évangéline zmizela, Tempe varovali, aby po ní nepátrala, protože ta dívka je „nebezpečná“. Od té doby uplynulo třicet let. Tempe zaplavují vzpomínky a nemůže se zbavit jediné myšlenky. Co když nalezená kostra patří přítelkyni, kterou před tolika roky ztratila? A co znamenají ty podivné léze objevené na kostech mladého děvčete? Tempin přítel Ryan mezitím vyšetřuje několik starých, neobjasněných případů. Tři dívky jsou mrtvé. Čtyři se pohřešují. Mohla by s tím souviset i kostra z Nového Brunšviku? Zatímco Tempe pomocí nejmodernější vědy odhaluje minulost, Ryan stíhá sériového vraha.

Jeden za slabších příběhů Temperance, příliš vykonstruované...

Anatolij Dněprov: Hliněný bůh

Proti válce a zneužívání vědy k jejím cílům namířený dobrodružný příběh se odehrává v poušti Afriky. Líčí úsilí německého vědce vytvořit křemíkové bytosti, které by se jako myslící automaty staly ideálními vojáky v příští válce.

Není to úplně hloupá myšlenka, nahradit uhlík křemíkem a vytvořit odolná monstra, ale je to samozřejmě poplatné sovětskému pohledu na věc.

Shari Lapena: Nevítaný host

Do odlehlého venkovského hotelu přijíždí na zimní víkend několik hostů: Gwen a její kamarádka Riley, páry Ian a Lauren, Matthew a Dana, Beverly a Henry, proslulý obhájce David a staropanenská spisovatelka Candice. Poté co dorazí, udeří sněhová bouře, která odstřihne hotel od elektřiny i veškerého kontaktu s vnějším světem. A hned první noc dojde k tragické nehodě: jeden z návštěvníků spadne ze schodů a zabije se. Byl to ale nezaviněný pád? Atmosféra houstne, baterie mobilů se vybíjejí a nedůvěra mezi hosty přechází v paranoiu – další smrt na sebe totiž nenechá dlouho čekat, a tentokrát už je to nepochybně vražda... Inspirace klasickými detektivkami, plíživé sílící napětí a hororové vyústění – Shari Lapena ani tentokrát neušetří čtenáře šokujícího odhalení, stejně nečekaného, jaký přinesly závěrečné zvraty v jejích předchozích psychothrillerech Manželé odvedle a Někdo cizí v domě.

Autorce se určitě daří držet napětí po celou knihu, nicméně konečné odhalení je pak vždy trošku problém... nicméně jsem se nenudil.

Černé jezero

Z parkoviště ve Spičáckém sedle vede naučná stezka k Černému jezeru kolem Boží skalky. Přes značný vítr tam byl krásně a ani človíčka.

Javorná, Keply

Z Javorné od kostela sv. Anny se jde přes Přírodní park Kochánov, Gerlův dvůr a kapličku Panny Marie až do Kepel a pak lesem zpět do Svinné, kde je kaplička sv. Vendelína a pak zpět kolem zříceniny staré vápenky do obce Buchar, odkud je zpět do Javorné už jen kousek.